Linda Mikolášková - kostýmy, divadlo, fireshow, performance, makeup

Linda Mikolášková
///////
pracovitá holka
hardworking woman

instalace

 

DIPLOMKA v kostce

 

Nic neexistuje

 

 Jednou z hlavních starostí současného umění je reflektování aktuálních společenských problémů a individuálních traumat. Jednou z hlavních starostí a povětšinou traumatem člověka je myšlenka na smrt. Téma smrti je ovšem na místě pouze v momentě, přiznáme-li vlastní bytí. Do jaké míry je zjevné, že existujeme?

 

 Fakt, že NIC NEEXISTUJE, nepředkládám jako nihilistický, nevolím ani dogmatickou interpretaci vycházející z hodnot různých duchovních a náboženských škol. Alespoň ne do té míry, že bych vyzdvihovala jednu, ať třeba zavedenou a generacemi prověřenou cestu na úkor všech ostatních. Tento diskurs NEBYTÍ nepřímo vychází z Buddhovy teze, že forma je jen prázdnota a prázdnota je jen forma. V doslovné interpretaci zmíněného by to pak znamená, že formalismus je nejčistším konceptem. Jak se pak ale zbavit samotného konceptu? Místo překonávání hranic umění a bytí, esenciálních pravd nebo teorie naprosté prázdnoty a nepřítomnosti šunjáta došlo v hledání pravdy na jejího největšího nepřítele,  EGO. Většina církví, náboženských společností a škol touží po odstranění ega praktikujících. K jeho odříznutí a nastolení prvotního stavu bytí používá rozdílné praxe a metody; společné všem je, že bez přítomnosti ega by nebyly tyto praxe funkční, adeptům by se vytratila motivace a rozpadla by se celá vnitřní hierarchie institucí. Lidské ego je tedy jistým garantem spolehlivosti, že společnost zůstane funkční ve své struktuře. Interpretace karmy jako vědomého Já a Mých následků namísto jejího chápání v podobě jednajícího přístupu je velmi úspěšnou lží, která drží východní civilizaci ve své struktuře. Strach z pekla, který je vlastně jen jinou formou strachu ze smrti samotné, drží v lati západního věřícího, který si tento podvod nepřipouští díky pocitu benefitu v podobě elitářského nebe. Sdružování ve skupinách, ať se jedná o fotbalový tým, nebo renomovanou církevní instituci, dodá slabému egu na síle a připoutáním jednoho k druhému roste vědomí kolektivní identity a ujištění o vlastní existenci, která je pro jedince žádoucí. Dualistické chápání vesmíru nedovolí vnímat objekt před sebou jako myšlenku a myšlenky zhmotňuje s takovou dokonalostí, že se pak diví, když explodují sami svojí zhmotnělou naléhavostí.

 

Proces:

 

Mým prvotním záměrem bylo s odkazem na M. Duchampa a na od jeho doby všeobecně přiznaný fakt, že proces je důležitější než finální podoba věci, být schopna pouze definovat problém v celém jeho rozsahu a následně ho nabídnout divákovi k vlastnímu posouzení. Nepřála jsem si dostat se do momentu, kdy stavím pozorovatele před artefakt, který má jasnou, jednoznačnou informační hodnotu a svým názorem nepřipouští diskusi, staví publikum do pozice konzumenta rádoby uměleckého artefaktu a distancuje ho od problematiky spoluvytváření díla.

 

Prostředky:

 

Na začátku práce jsem se chtěla zabývat fyzickým divadlem, které by se odehrálo v Site Specific prostorách Trafačky Praha. Neznám nic lépe než vlastní tělo, divadlem a tancem se živím a Trafačka je místem, kde mám druhým rokem ateliér a velmi dobré zázemí. Práce takového druhu by možná měla jasnější výpovědní hodnotu, ale byla by svým způsobem alibistická vzhledem k technikám, které relativně ovládám, a prostoru, který je sám o sobě velmi energeticky nabitý a vizuálně působivý. Sama jsem podřízená svému egu, a proto jsem chtěla do problematiky vstoupit z pozice konzumenta, nikoli jako samozvaný expert. Zvolila jsem tedy média, se kterými nemám tak silnou zkušenost ani vazbu. Výsledkem je zde prezentovaný triptych, který se snaží o subjektivní interpretaci současného stavu společnosti v jejím hledání vlastní neexistence. Součástí triptychu je Totem, Videa zázraků a vytržení a založení nové náboženské společnosti, která by naplnila očekávání současného člověka v rozsahu tady a teď. Tedy v jeho konzumní interpretaci.

 

Totem

 

Přenáším do galerijního prostředí objekt, který je původní funkcí reklamní panel informující o firmách umístěných v areálu Anděl Park. Nekopíruji ho, vytvářím novou realitu. Nazývám ho Totem. Totem je v původním významu symbol celku a totožnosti kmenové skupiny. Přestože nejčastěji to bývá v původních společenstvích živočich nebo rostlina, jsou však popsány i totemy „mlha“ nebo „skála“, nevidím tedy důvod, proč by totemem současné společnosti 21. století nemohla být loga jejích chlebodárců a milovaných produktů. Pro lov totemového zvířete platí u některých kmenů různá omezení, často se totemový živočich pokládá za společného prapředka skupiny. I tato teze je v kontextu „mého“ totemu přeneseně aplikovatelná. Totem jako symbolické vyjádření skupiny nebo celku, podle E. Durkheima dokonce nejstarší forma náboženství, ikonizuje pomyslného hrdinu dnešní společnosti, perspektivního chlebodárce, který sice nezajistí vytoužený posmrtný život, ale pozvedne současný, pozemský život člena klanu-zaměstnance nebo konzumenta produktu. Hledám freudovskou paralelu mezi „divochem“ a „neurotikem“. Tato práce je o společnosti, nemá být její prvoplánovou kritikou.

 

Videa

 

V případě videí si netroufám soudit zázraky jiných, nepopírám trans ani náboženské vytržení, na vlastní oči jsem viděla chůzi po rozžhavených uhlících, zažila jsem telepatii a lucidně snila, v tomto případě však vědomě podvádím a lžu, jak jen dokážu. Video „Raketa“ může být čteno jako spojující článek mezi jednotlivými částmi triptychu, ostatní videa matou lacinou postprodukcí nebo nepřiznáním celého průběhu natáčení. Také je ale možné, že touto interpretací zastírám pravdivost sdělení, která videa ve skutečnosti přednášejí. Nejedná se pouze o objekty mysli? Na místě je otázka, zda je v tom zásadní rozdíl.

 

2012 Panen Nebeských

 

2012 Panen Nebeských je vědomou fúzí hodnot křesťanství, New Age i neukotvených sekt současnosti. Reprezentuje celé spektrum světových náboženství (z dualistického hlediska by se dalo říct, že v té nejnešťastnější formě). Vychází ze sloganů, které adept skupiny zná z médií, ale osvětluje jejich prapůvodní vyšší význam. Nabádá k finálnímu popření ega, ale nepopírá jeho používání v případě procesu k dosažení cíle. Současným, pro veřejnost zveřejněným cílem 2012 Panen Nebeských  je moment, kdy adept úspěšně projde castingem, který jej pasuje na právoplatného člena. Samo vědomí vlastního elitního postavení pomůže žadateli otevřít jeho jasnozřivost a objevit vlastní božskou podstatu..Na podobném principu pracují např. školy šivaistické tantry a tibetského buddhismu, kde jsou až po iniciacích a duchovně odpracovaném čase zveřejněny některé jiné praxe nebo informace důležité pro studium, pouze ctnostní svědkové Jehovovi půjdou do Božího království, jen stoupenci Aštara Šerana dokáží rozeznat ještírky, kteří manipulují  s lidským pokolením, křest křesťanovi otevře oči a hlavně náruč k jedinému pravému Bohu Otci. Vřelý jazyk informačního textu pomyslně otvírá náruč čtenáři, tím mu naznačuje svůj čistý panenský úmysl univerzálního dobra. Dobra, které ovšem není z dualistického světa. Toto dobro je natolik vznešené a univerzální, že není ani možné rovnat ho se světským zlem, jaké známe z našich dnešních životů…V dnešní době extrémní plurality náboženství je velmi obtížné zvolit pravou cestu. Tradiční křesťanské církve stále v našem geografickém regionu dominují, suverénní nadvládu však nadále nemají. Navzdory této (dosud) dominanci na Západě nikdy nepřestala existovat tradice okultismu (přesněji západního esoterismu), která v posledních třech stoletích gradovala přes svobodné zednářství, theosofii, spiritismus, společenství Wicca až k hnutí New Age. Role starších nepříliš transformovaných náboženství byly východisky pro nové, kterým však religionisté dosud nepřisuzovali značnou váhu. Syntéza 2012 Panen Nebeských je přirozeným vyústěním této situace.

 

Souvislosti:

 

Podle Slavoje Žižka žijeme v postideovém světě.

Naomi Kleinová ve své knize Bez Loga ( Bez prostoru, bez volby, bez práce) demaskuje praktiky soudobého reklamního průmyslu, ukazuje, jak ve dvacátém století rostl význam, který hrála v propagaci výrobku rádoby prestižní značka, zmiňuje mj. bezostyšnost, jakou si reklama přivlastňuje veřejný prostor. Tomáš Svoboda nabídl v jedné ze svých projektů svůj byt k umístění loga korporací.

Jean Paul Baudillard a jeho z latinského simulare ( napodobovat, jevit se) odvozený termín Simulacrum je chápáno jako vyprazdněný obraz, pouhá forma bez obsahu, ikona, nápodoba. Problém simulaker redefinuje termín v kontextu sémiotiky, čímž jeho význam podstatně rozšířil a posunul. Simulakrum je virtuální kopie neexistujícího originálu, která je reálnější než skutečnost. Nebo jednodušeji jako kopie prvního, ale skutečnější. Podle Baudillarda V třetím řádu simulakra, které spojuje s postmoderní dobou, je rozdíl mezi originálem a kopií smazán, existuje jen simulakrum. Nadprodukce znaků způsobila jejich odtržení od objektu reprezentace (jak byla klasicky chápána reference) a svým zacyklením způsobila konec reality jako takové. Místo ní nastoupila hyperrealita.Simulakrum je spojení obrazu, skutečnosti a ideologie. Není tedy již kopií, nýbrž modelem, idealitou, který předchází realitě a determinuje ji.

Reflexe:

 

Při psaní diplomové práce jsem se sama nesčetněkrát nachytala na vlastních dogmatech, demagogiích a pocitu zadostiučinění ega, který mě motivoval k další práci. Nejsem prokazatelně osvícená, při pokusu o hlubší pokoru k životu a vesmíru vůbec jsem dosáhla toho, že mi nic není svaté.  Zůstávám aktivním divákem vlastního života, přesto doufám, že tato práce namísto zabřednutí do estetizujících samoúčelností a významových hříček může mít přesah i pro někoho jiného, nejen z národa, který je nejateističtější zemí v Evropě.